Řecko: Maska je stržena

Je na místě dobře se podívat na události v Řecku, které se odehrály v posledních týdnech.

19. a 20. října zažila země mohutnou dvoudenní generální stávku, o které jsem psal v 15. čísle tohoto Zpravodaje. Půl milionu lidí v ulicích jen v Aténách, deseti-tisíce dalších jinde. Největší demonstrace od pádu Junty. Jen o týden později, 28. října se v Řecku jako každý rok slavil státní svátek. Jako obvykle to měl být den vojenských přehlídek, den nacionalistické propagandy, kdy stát ukazuje své svaly. Věci se však vyvinuly docela jinak. Pokusy o přehlídky provázely demonstrace, politici byli vypískáni snad všude, kde se objevili. V městě Trikala byl poslanec vládního PASOKu napaden rozzuřeným demonstrantem, a vypískán stovkami dalších. V Patrasu a Heraklionu létala na politiky vajíčka. Krásný moment nastal ve městě Xanthi. Místní studenti, kteří se účastnili slavnostního pochodu, z něj v půli odešli a přidali se mezi demonstranty, kteří trasu pochodu lemovali. Poprvé v novodobé historii byl zbytek denního programu zrušen.

Mezitím se evropští politici dohodli na nových krocích v rámci „řešení“ krize. Tedy na krocích, které se budou snažit zachránit systém, ve kterém žijeme a který ke krizi vedl. Dohodli se na odepsání části řeckého dluhu. To se může zdát jako pokrok, nebuďme však naivní. Nejedná se o žádný pokrok. Politici i finančníci si pouze uvědomili, že Řecko se řítí díky krizi, prohlubované úspornými opatřeními, vstříc bankrotu až příliš rychle. Pokud Řecko zbankrotuje brzy a lidé povstanou, ztratí banky možnost, jak dál z lidí ždímat peníze. Kromě toho povede nekontrolovaný bankrot k dalším otřesům nefunkčního ekonomického systému. Možná ale, že se mocní bojí především toho, že by se případné řecké povstání mohlo stát vzorem dalším milionům nespokojených lidí po celé Evropě. A že jejich případná intervence do řeckých záležitostí by znamenala až příliš silnou ránu demokratické iluzi, kterou nás léta ohlupovali.

Každopádně je však odepsání dluhu spojeno se závazkem Řecka k dalším a dalším „úsporným opatřením“, tedy sociálním škrtům a útokům na sociální práva, které povedou k dalšímu rozšíření chudoby a zvýšení nezaměstnanosti (nyní 18,4%). Hlavně když se však bankrot oddálí a zvrácený systém se bude dál držet, že? Aneb ať žijí banky a trhy!

Vzhledem k obrovským projevům lidového nesouhlasu si však zřejmě řecký premiér Jorgos Papandreou uvědomil, že svou moc tváří v tvář lidovému hněvu už dlouho neudrží, že nová úsporná opatření spojená s odepsáním části dluhu již nedokáže lidem vnutit. Opět se na to však nelze dívat jinak, než jako na politický tah. Kdyby snad opravdu Papandreou usiloval o demokracii, mohl uspořádávat referenda už dávno. Místo toho dva roky přijímal opatření, která prohlubovala chudobu a osekávala sociální práva. Papandreou prostě doufal, že do začátku ledna vyvolá natolik silný strach z neznáma, natolik silný strach z bankrotu, který by lidem představil jako pekelný výsledek jejich odmítavého postoje, že by lidé nakonec hlasovali pro. A poté by se na referendum mohl odvolávat, kdykoli by se pokoušel obhájit další protispolečenské kroky.

Papandreoův tah byl sice ryze vypočítavý, přesto vyvolal u předních evropských politiků zděšení. Vyvolal však také ostrý nesouhlas uvnitř samotné řecké vládní strany. Francouzský prezident Sarkozy a německá kancléřka Merkelová si Papandreoua zavolali a žádali vysvětlení jeho kroku. Následně vydali veřejné prohlášení, ve kterém vyzvali premiéra, aby se tedy konalo referendum o tom, zda chce Řecko zůstat v Eurozóně. V případě odmítnutí by to pro Řecko znamenalo bankrot v podstatě okamžitý, a to samozřejmě řecké politiky ještě více vyděsilo. Řecký premiér návrh na referendum stáhl, jinak by totiž čelil hlasování o důvěře, které by zřejmě neustál, což by pravděpodobně vedlo k předčasným volbám. Ty by jistě znamenaly drtivou porážku jeho strany a dost možná také bankrot. Papandreou následně odstoupil z funkce a vyzval politiky k vytvoření koaliční vlády. Spolu s tím začala řecká komerční/“veřejno“právní média vyvolávat strašidelnou atmosféra výjimečného stavu, a šířit propagandu o potřebě “vlády národní jednoty“.

Mezitím se stala zajímavá věc, kterou média takřka ignorovala. Policie na chvíli náhle uzavřela dvě stanice metra poblíž parlamentu, stanice Syntagma a Evangelismos, prostě jako preventivní opatření. Stanice metra byly uzavřeny už v době generální stávky, aby byla ztížena doprava demonstrujících na místo. Teď se tak stalo dokonce i tehdy, kdy žádná oficiální demonstrace nebyla nahlášena. Policie, zdá se, ochutnává novou moc.

Zpět však k vývoji vládního kabinetu.

„Vláda národní jednoty“ je zřejmě posledním pokusem mocných o navození falešného pocity identity lidí a elit. Po několika dnech od Papandreouovy rezignace je tato vláda sestavena. Místo v ní dostanou dosavadní vládní „socialisté“, konzervativci z Nea Dimokratia a ultrapravicový LAOS. V jejím čele stojí bankéř (kupodivu, že?!) Lucas Papademos.

Je oznámeno, že „vláda národní jednoty“ bude u moci až do předčasných voleb na konci února 2012. Do té doby má tato nikým nezvolená vláda přijmout evropskou dohodu, která znamená další „úsporná opatření“, tedy prohlubování chudoby, nejistoty, ožebračení většiny lidí ve jménu zachování parazitického finančního systému. A nejen to, po dalších několika dnech je oznámeno, že vláda možná zůstane u moci i déle, než jen do konce února…

Kapitalisté a jejich politici dosud používali parlament a periodický volební rituál jako prostředek pro vyvolání iluze o demokracii, pro skrytí své vlastní, skutečné moci. V minulých letech se až příliš jasně ukázalo, jak je parlamentní demokracie falešná. Nejen v Řecku. Tam však můžeme pozorovat další fázi. Mocní už přestávají hrát divadlo, maska je stržena, zdání demokracie se rozplynulo jako dým. Kapitalismus stojí nahý. Anebo: V policejní uniformě.
V době, kdy je povaha věcí odhalena, je jasné, že Řecko se musí vydat cestou sociální revoluce. Bankrot bude jistě znamenat problémy, ale může se stát katalyzátorem změn, cestou ven z otroctví. Nestačí však jen zbankrotovat, lidé musí zcela jasně odmítnout dluhovou diktaturu, vzešlou z nelegitimního systému. Musí sebrat moc těm, kdo si ji uzurpovali a postavit novou společnost na nových základech spolupráce a solidarity, svobody a rovnosti. Budou to těžká léta. Bude třeba odhalit všechny ty, kdo se budou ve víru událostí snažit uchopit novou moc. Ať už armádní generály, bolševické či jiné „lidové vůdce“, či zdánlivě alternativní politiky, usilující o restart parlamentní demokracie, o návrat k „normalitě“ kapitalismu.

Je třeba se posunout dál, ke společnosti, ve které budou politická i ekonomická rozhodnutí na všech úrovních (tedy i na úrovni jednotlivých podniků) vycházet z přímé demokracie. Ke společnosti maximální decentralizace a zároveň spolupráce jednotlivých svobodných komunit.

Řecko se tak může stát katalyzátorem pádu tohoto systému a jeho nahrazením společností skutečné svobody. Vše záleží na nás.

Pokrytectví už není možné dál skrývat, a tehdy svítá naděje.
LeftWay (Praha), komentář, s využitím http://www.occupiedlondon.org/blog